V Krči se nás sešlo nakonec víc, než jsme čekali. Sebrali jsme se,šli na autobus a na Pankráci hledali další indiány. Byl tam jen Mila s Verčou.

To bylo dost divný. Tak jsme jeli schodama nahoru a tam taky nikdo. Ještě divnější. Sjeli jsme schodama dolů na druhou stranu a tam Nelinka, Ajša,

Míša, Rico, Maruška a spousta dalších. Pankrác je jako stanice trochu nepřehledná.

Když jsem se dali konečně dohromady, jeli jsme na vlak.

Elephant vyjel na čas a my se z horního patra vagónu kochali zamlženou krajinou. Náladu nám nezkazili ani rusky mluvící turisté, jedoucí na Karlštejn, kterým jsme se nelíbili ani my (to se není co divit), ani Ajša ležící napříč uličkou (což je s podivem). Na Karlštejně jsme vystoupili a okamžitě přišla otázka: „Kdy už tam budem?“ Řekli jsme, že za dlouho a vyrazili. Asi po sto metrech přišla otázka: „Jak je to ještě daleko?“ Tu jsme odvrátili odpovědí, že strašně. Takhle jsme odpověděli už jen asi stokrát a pak se pod Krlštejnem rozdělili. Starší šli horem přes hrad, zatímco mladší to chtěli obejít spodem. Když jsme přišli pod hrad z druhé strany, kde od hradu přichází červená, někdo z malých řekl, že tudy se dá taky jít na, že to tu píšou. „Tak si tam vyběhněte, je to pořád po červený. A nikam nespadněte, klouže to!“ V tu ránu byli pryč. Jít nahoru nechtěli, že je to prej do kopce, a pak tam klidně vyběhnou.

Když jsme se zase sešli, připnuli jsme tajně kolíček (klíště) prvním chudákům a vydali se po červené k Dubu Sedmi bratří. Míša říkala něco v tom smyslu, že má sestru, to že jí bohatě stačí, a že sedm bratří by rozhodně nechtěla.

Cesta na Mořinu, okolo velké Ameriky byla zavřená i pro pěší?!, tak jsme to museli vzít z druhé strany a došli jsme jen na Malou Ameriku. Zkrátili jsme si to asi o tři kilometry, ale to se ukázalo jako výhra. Jinak by nám vlak domů určitě ujel. Udělali jsme oheň, opekli buřty. Pak jsme slezli dolů k vodě. Pěkně to klouzalo, ale všichni byli opatrní, tak jsme se dolů dostali bez úhony. Zato si tam každý mohl sebrat další kousek příběhu, který skládáme s nalepujeme. Pak už bylo načase vyrazit dál. Cestou jsme se „schovávali podél cesty“ a pak se smáli tomu, jak se kdo schoval, a co z něj bylo vidět.

U Kubrychtovy chaty jsme se domlouvali, jestli si zahrát nějakou hru, nebo jít na Bubovické vodopády. Vyhrály vodopády, hrát si nakonec můžeme v Praze, že jo. Cestou k vodopádům si někdo stihl nabrat do bot a nikdo kupodivu nespadl do vody, když jsme přes potok přecházeli po hrozně kluzké kládě, místo abychom jako normální lidé šli po můstku.

U vodopádů jsme se chvíli kochali a vlezli také do malé jeskyně. Medvěd naštěstí nebyl doma. Nutno je ještě připomenout, že ji na Americe jsme našli starou koženou kovářkou zástěru. Štěpán si jí oblékl a už jí nesundal. Celou cestu jsme se báli, že jak je dlouhá, tak si jí přišlápne a poletí. Naštěstí se to nestalo. Předpokládáme, že na mytí si jí sundá, ale jak v tom bude spát … ?

Vodopády byly krásné, ale nás čekaly 3 kilometry na vlak, měli jsme jen 50 minut, a rychlost pochodu se pomalu snižovala. Bylo na čase vyrazit. Zdálo se, že už se nic zajímavého nepřihodí, když Martin jediným krokem a následným pádem vyhrál titul „Bahňák výletu“ a absolutně nejšpinavější kalhoty. Na nádraží jsme došli jen pět minut před odjezdem vlaku.

Cestou do Prahy jsme si nalepili část zprávy z lomu Amerika a pak skládali Bizona, za kterým jsme se celý den pachtili. Ukázalo se, že na to je Praha moc blízko a tak ho budeme muset dokončit ve středu na schůzce.